Rok vydání v ČR/SR: 2007

Kniha pojednává o osudech a cestě životem bojského hrdiny, který je nucen opustit svou vlast a hledat štěstí i obživu v dalekých zemích. Prožije mnoha dobrodružství a dopustí se hrůzného činu, který jeho mysl přivede až na pokraj šílenství. Jen láska, přátelství a lidskost jej může zachranit.

 

Ukázka :

Arenix kráčel pmalu cestou k pobřeží. Zrálo v něm rozhodnutí skončit už jednou provždy s veškerým trápením v tomto životě. Vypít si svůj bolehlav a zemřít, protože jeho vina jej dostihne všude, a kdyby snad i zapomněl, připomene se o to bolestněji. nebylo možné žít s pocitem tak strašné viny a litoval toho, že neměl tehdy dostatek odvahy vše skončit ihned po svém činu. Svého syna stejně nebyl schopen vychovat a jiný smysl jeho život přeci neměl. Nyní, kdy šílenství už nezmítalo jeho nitrem, byl rozhodnut z tohoto života odejít. Možná právě proto mu bohové přivedli do cesty Farhotepa, aby poznal, že chlapec vyrostl i bez něho a stal se z něho zdravý, silný a úspěšný člověk. Zřejmě proto mu vrátili rozum, ab ymohlo toto vše poznat a vykonat vše potřebné k odchodu do jiného světa. Možná že mu tak chtěii naznačit, že jeho cesta může tady nyní konečně wkončit.Ano, tak by si měl vyložit setkání s Farhotepem.

Nechápal však, proč jej tedy bohové nechávali žít životem šílence, žebráka a nakonec starce, který je se světem smířen, když jej nakonec vystavili této zkoušce, ve které musel dojít jedině k tomuto závěru. Proč jej tedy nenechali zemířít již oné noci, kdyjeho meč ukončil životy jeho milované ženy a přítele? Snad jenom proto, že trestem mu měl být právě jeho další život a odměnou naopak vykoupení ve smrti. Jinak si to vše vysvětlit nedokázal.

Z těchto myšlenek Arenixe vytrhl dusot kopyt. Jezdec za ním očividně někam spěchal Stařec uhnul na okraj cesty, jak to dělají všichni pěší poutníci, aby je mohl kůň ve cvalu bezpečně předjet. Jezdec však jej minul a zarazil koně.

Farhotep seskočil ze sedla a šel několik kroků svému otci vstříc. Arenic jej poznal, i když se už začínalo šeřit. Srdce se mu sevřelo. Stál nyní s rukama svěšenýma a slzy mu opět zalily zrak. Málem syna ani pro slzy neviděl. Přesto k němu vztáhl ruce a položil si hlavu na jeho rameno.

On se  k němu vrátil!

Farthotep jej objal a přitiskl k sobě. Pláč nyní otřásal oběma muži.

,,Odpusť mi, synu, odpusť,“ šeptal mezi vzlyky otec.

,,Kdo jsem já, otče, abych tě mohl soudit, kdo jsem já, abych ti odepřel odpuštění, když to vše přeci takto určili bohové.„