Rok vydání v ČR/SR: 2009

Kniha líčí nejen historii vztahů mezi Kelty a Římem, ale je také pohledem do duše mimořádně nadaného a přírodou či bohy obdařeného muže. Muže, vychovávaného pro funkci hlavního vojevůdce v připravované válce s Římem….

Pojednou se začalo stmívat. Bylo sice poledne, ale slunce jako by užírala nějaká vlčí tlama. Lidé se zděšením utíkali do svých domovů a některé ženy v hrůze nepříčetně křičely, že bohové na ně sesílají věčnou tmu. Někteří však hledali spásu u svého druida, a tak se kolem svatyně utvořil dav vyděšených lidí. Starý druid stál s rozpaženýma rukama u obětního stolce a vroucně se modil ke všem bohům, aby ušetřili svůj lid. On jediný však věděl, co se skutečně v toto poledne děje. Slunce dosáhlo podoby ukounutého koláče a po chvíli se stín, který jej zakrýval, začal pomalu ztrácet. Všichni to přikládali modlitbám svého starého druida. Byli přesvědčeni, že uprosil bohy, aby se nad nimi slitovali a ponechali jim slunce, jakožto životodárný předpoklad žití. Druidovi však pojednou vysílením klesly paže a on se sesul na kolena a hlavu pomalu složil na obětní stolec. Tam setrval, dokud se opět slunce neobjevilo ve své svaté podobě a stín jej zakrývající úplně nezmizel. Tělo starce u obětního stolce setrvávalo ve svatém vytržení. Teprve až po dlouhé chvíli jeho agilové zjistili, že druid nedýchá a jeho duch odešel tam, kam všichni lidé jednou odejdou. Byl mrtev.

Položili starce na obětní kámen a mlčky sklonili své hlavy. Všude se rozhostilo naprosté ticho. Celé oppidum zmlklo a i stráže na valech jako by zkameněly. Do hrobového ticha zazněky pojednou od polední brány zvuky kopyt pomalu se blížícího černého jezdce. Dojel až k tělu ležícího druida. Nikdo se jej nepokusil zastavit. Seskočil ze sedla a udělal několik kroků k ležícímu tělu. Pak vztáhl nad mrtvého starce ruce a pronesl onu větu, kterou pronáší nový druid vždy při úmrtí svého předchůdce:

„Plač, lidé bójský, tvůj otec odešel!“